Ozbrojené síly Ruské federace

Ozbrojené síly Ruské federace Вооружённые си́лы Росси́йской Федера́ции
Velký znak Ozbrojených sil Ruské federace
Složky armády	Pozemní síly Vzdušně-kosmické síly Vojenské námořnictvo Raketová vojska strategického určení Vzdušně-výsadková vojska
Velení
Vrchní velitel	Vladimir Putin
Ministr obrany	Andrej Bělousov
Náčelník generálního štábu	Valerij Gerasimov
Stav
Věk odvodu	18–27 let
Délka odvodu	12 měsíců[1]
Aktivních vojáků	1 320 000 (prosinec 2023)[2]
Rezervistů	2 000 000
Výdaje
Rozpočet	120 miliard USD (odhad 2024)
Podíl na HDP	6 %
Vlajka Ozbrojených sil Ruské federace

Ozbrojené síly Ruské federace (rusky Вооружённые си́лы Росси́йской Федера́ции) jsou vojenské jednotky Ruské federace. Se zhruba 1,3 miliony aktivních vojáků patří na 4. místo mezi největšími ozbrojenými sílami,^[3] zároveň mají k dispozici zhruba 2 miliony rezervistů a největší arzenál jaderných zbraní na světě.^[4] Ruské síly zároveň díky dědictví po sovětské armádě disponovaly rozsáhlými zásobami ručních zbraní, munice a až desetitisíci kusy těžké vojenské techniky včetně tanků.^[5] Vrchním velitelem ozbrojených sil je prezident Ruské federace. Správním úřadem, který má na starosti Ozbrojené síly Ruské federace, je Ministerstvo obrany Ruské federace.

Většinu příslušníků ozbrojených sil tvoří vojáci a důstojníci z povolání (kontraktniki), problém však pro Rusy představuje dlouhodobě nepříznivý demografický vývoj populace a nižší počet vojáků základní služby (trvající 12 měsíců),^[6] kterých v posledních letech nastupuje okolo 270 tisíc ročně v rámci jarního a podzimního odvodu.^[7] Zatímco v roce 2009 mobilizační rezervy činily asi 31 milionu osob, do roku 2050 podle demografů klesnou asi na polovinu.^[zdroj?]

Ruský armádní rozpočet by měl v roce 2024 dosáhnout rekordních zhruba 10,8 bilionů rublů (v přepočtu zhruba 120 miliard USD), dalších zhruba 3,9 bilionu rublů by však dle odhadů ruského webu Važnyje istorii mohlo do armády směřovat z utajených výdajů ostatních ministerstev, což by znamenalo výdaje téměř 40 % federálního rozpočtu na rok 2024^[8] a zhruba 6 % HDP.^[9]

Nejvýznamnějšího nasazení se ruské ozbrojené síly dočkaly od února 2022 v rámci invaze na Ukrajinu, ruským vedením označované za "speciální vojenskou operaci". Navzdory výrazné materiální převaze a vyššímu mobilizačnímu potenciálu nedokázaly během dvou let ukrajinské síly porazit, dosáhly pouze dílčích úspěchů na jihu Ukrajiny a Donbasu a naopak utrpěly výraznou porážku v bitvě o Kyjev a během ukrajinské protiofenzívy v Charkovské oblasti.

Organizační rozdělení

Organizačně jsou Ozbrojené síly Ruské federace rozděleny na:

• Pozemní síly
• Vzdušně-kosmické síly
• Vojenské námořnictvo

V rámci Ozbrojených sil Ruské federace dále existují tři samostatné druhy vojsk, a to:

• Raketová vojska strategického určení
• Vzdušně-výsadková vojska
• Vojenské zálohy

Historie

Sovětské dědictví

Po neúspěšném srpnovém puči z roku 1991, do nějž se zapojily nebo s ním sympatizovaly i armádní špičky včetně ministra obrany Dmitrije Jazova, panovala mezi prezidentem Borisem Jelcinem, který se postavil proti pučistům a postupně získával vliv na úkor oslabeného Michaila Gorbačova, a vrchním velitelstvím armády značná nedůvěra.^[10] Nahlý rozpad SSSR na konci roku 1991 navíc zastihl rozshlé sovětské ozbojené síly nepřipravené na novou situaci. Kontrolu nad jednotkami umístěnými na území bývalých svazových republik přebíraly nově vzniklé národní státy a společné velení vojska nově vzniklého a nepříliš soudržného Společenství nezávislých států (CIS) se do roku 1993 ukázalo jako neudržitelné.^[11]

Ozbrojené síly Ruské federace byly ustaveny Jelcinovým dekretem ze 7. května 1992, který převedl všechny jednotky sovětské armády na základnách na území Ruska pod ruskou kontrolu. V armádě tehdy sloužilo asi 2,88 milionu osob. Novým ministrem obrany byl jmenován důstojník výsadkových vojsk Pavel Gračev, jenž byl sice již během puče loajální prezidentovi, ovšem postrádal autoritu v armádních strukturách.^[10]

Ozbrojené síly v krizi

Rozpad SSSR znamenal pro nástupnickou Ruskou federaci, která procházela hlubokou ekonomickou krizí, problém se značně naddimenzovanou armádou, která se navíc zčásti navracela ze zahraničí. Ozbrojené síly se potýkaly s prodlením s platy, nedostatkem ubytovacích kapacit a špatnou stravou, které vedly k masovému rozkrádání armádní výzbroje a zásob a v případě řady důstojníků k organizovanému zločinu.^[12] Ministr obrany Gračev dokonce v roce 1994 prohlásil, že "žádná armáda na světě není v tak zuboženém stavu jako ta ruská".^[13] V roce 1996 navíc z celkových zhruba 670 tisíc příslušníků pozemních sil tvořilo 290 tisíc důstojníků, mnoho z 85 divizí tak reálně existovalo pouze na papíře.^[14]

Nízká bojová efektivita se naplno projevila během ruského zásahu v Čečensku během první čečenské války (1994-96). Dle sebevědomého prohlášení Gračeva přitom měli Rusové obsadit hlavní město Grozný jedním výsadkářským plukem během pár hodin.^[15] Ruské jednotky, celkem čítající přes 23 tisíc mužů, sice město po těžkých bojích v lednu 1995 obsadily, ale ani tak nedokázaly zlomit odpor čečenských partyzánů, kteří navíc po překvapivém protiútoku v srpnu 1996 obsadili prakticky celé hlavní město, a donutili tak Rusy k uzavření potupného příměří a fakticky uznání čečenské autonomie.^[16]

Nervozitu až paniku západních zemí však vyvolával zejména osud obrovského arzenálu jaderných zbraní, které se za daných okolností mohly dostat do rukou autoritářských režimů či teroristických skupin. Přestože se zprávy o údajných ztrátách jaderných zbraní ukázaly jako falešné, Západ neváhal poskytnou finanční podporu na jejich zabezpečení a podporu jaderným vědcům.^[17]

Modernizační úsilí

Změna v armádní politice přišla na přelomu století s nástpem nového prezidenta Vladimira Putina, který začal armádu modernizovat. V roce 2001 se novým ministrem obrany stal Sergej Ivanov, za jehož vlády i přes odpor vrchního velení došlo ke zkrácení povinné vojenské služby z 18 na 12 měsíců a zvýšení podílu profesionálních vojáků. Skutečně zásadních reforem se ozbrojené síly dočkaly v reakci na válku v Jižní Osetii za ministra Anatolije Serďukova (2007-12) a náčelníka generálního štábu Makarova. Došlo k rozsáhlé redukci důstojnických pozic, vyřazení beznadějně zastaralé munice (včetně té pro tanky z druhé světové války T-34) nebo reformě vojenských okruhů.^[18] Rozsáhlou redukcí kromě pozemní armády prošlo i letectvo, kde se počet leteckých základen snížil z 242 na 52 a ze 340 jednotek zústalo 180, nebo námořnictvo, kde z 240 plavidel zůstalo v aktivní službě pouze 123.^[19] Naopak na významu postupně začaly získávat elitnější jednotky jako Specnaz nebo vzdušné výsadkové vojsko VDV, nasaditelné jako rychle dostupné expediční síly i v zahraničních konfliktech.^[19]

V nastoleném modernizačním trendu pokračoval i následný ministr obrany Sergej Šojgu (2012-2024) s novým náčelníkem generálního štábu Valerijem Gerasimovem. Šojgu se snažil vyřešit přetrvávající problém s nedostatkem profesionálních vojáků zvýšením platů, celkovým zlepšením podmínek nebo náborem bývalých poddůstojníků, jejichž místa byla předtím zrušena v rámci úsporných opatření.^[20] Pokračující modernizace ruských ozbrojených sil byla v souladu s důslednější snahou prezidenta Putina o prosazování ruských zájmů v blízkém zahraničí. V roce 2013 nařídil Putin remilitarizaci arktického území, bohatého na surovinové zdroje. V této oblasti Rusko jasně dominuje, má světově největší flotilu ledoborců a modernizuje přístavy a letiště.^[zdroj?]

Zásadním přelomem bylo popírané nasazení ruských ozbrojených sil, zejména těch speciálních, během anexe Krymu během února až března 2014, kdy byl poloostrov navzdory přítomnosti ukrajinských sil obsazen prakticky bez boje.^[21] Na tomto výrazném ruském úspěchu měl důležitý podíl propracovaný koncept tzv. hybridní války, který výrazně komplikoval adekvátní reakci ukrajinské strany i zahraničních vlád.^[22] V bojích na východní Ukrajině pak ruské jednotky v létě 2014 zabránily porážce povstalců ze samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a naopak dodávkami těžké techniky a následně i svou intervencí přispěly k porážce Ukrajiny v bitvě o Debalceve v únoru 2015 a a stabilizaci frontové linie.^[23]

V červenci 2018 ruské ministerstvo obrany zřídilo Hlavní vojenskou politickou správu a to na základě výnosu prezidenta Vladimira Putina. Útvar, který obnovil činnost politických zástupců velitelů, má dbát o zajištění morální a ideologické situace v armádě, dohlížet na dodržování pořádku a vojenské kázně a pečovat o veterány. Navázal tak na praxi fungující v sovětských ozbrojených silách do roku 1992. Prvním velitelem útvaru se stal Andrej Valerijevič Kartapolov.^[24]

Invaze na Ukrajinu (od roku 2022)

Přestože se ruské ozbrojené síly v posledních desítkách let účastnily řady konfliktů a velkých vojenských cvičení, jejich skutečnou bojeschopnost prověřila až invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Zatímco západní zpravodajské služby, analytici i sami Rusové zpočátku přecenili sílu útočících vojsk a předpokládali rychlý kolaps Ukrajiny,^[25] ruské ozbrojené síly během více než dvou let bojů nedokázaly dosáhnout rozhodujícího vítězství. Během invaze navíc utrpěly katastrofální ztráty, dle projektu Oryx čítající v červenci 2024 minimálně 16 700 kusů těžké techniky včetně více než 3 100 tanků, 4 200 bojových vozidel pěchoty, 1 500 dělostřeleckých systémů, 110 letadel, 130 vrtulníků a více než 20 válečných lodí a ponorek.^[26] Dle francouzských odhadů z počátku května 2024, zveřejněných francouzským ministrem obrany Stéphanem Séjourném, dále dosáhly ztráty na ruské straně zhruba 500 tisíc vojáků (z toho 150 tisíc bylo zabito a dalších 350 tisíc zraněno), britské odhady hovořily o celkem zhruba 450 tisíc zabitých a zraněných ruských vojácích od začátku konfliktu.^[27]

Invaze na Ukrajinu navíc ukázala neřešené problémy, jako je nedostatečná logistika nebo rozšířená šikana odvedenců, tzv. dědovščina. Například v roce 2019 zaznamenala ruská vojenská prokuratura 51 000 případů porušení lidských práv vojáků a 9 890 případů sexuálního obtěžování.^[28]

Přehled nasazení ozbrojených sil

Ruské ozbrojené síly se účastnily řady domácích i zahraničních konfliktů.

• 1992 Válka v Podněstří
• 1992 Válka v Jižní Osetii
• 1992-1997 Občanská válka v Tádžikistánu
• 1993 Gruzínsko-abchazský konflikt
• 1993 Ruská ústavní krize 1993
• 1994-1996 První čečenská válka
• 1998 Šestidenní válka (Abcházie)
• 1999-2009 Druhá čečenská válka
• 2008 Válka v Jižní Osetii
• 2014 Válka na Ukrajině
  • 2014 Anexe Krymu Ruskou federací
  • 2015 Válka na východní Ukrajině
  • 2022 Ruská invaze na Ukrajinu
• 2015 Ruská vojenská intervence v Sýrii

Struktura

Pozemní jednotky

Pozemní armáda (Armija Rossiji) je největší složkou ozbrojených sil, které před invazí na Ukrajinu v roce 2022 tvořilo 280 tisíc vojáků včetně důstojníků.^[29] Kvůli rozsáhlým redukcím po rozpadu SSSR byly omezovány tradiční divize, které měly deset tisíc vojáků, více než tři sta tanků a bojových vozidel pěchoty a skládaly se ze tří pluků a každý pluk ze tří praporů. Přednost dostávaly menší formace, zejména brigáda.

Ve snaze zajistit vysoce bojeschopné jednotky (složených pouze z profesionálních vojáků) a rychle nahrazovat ztráty armáda experimentovala s vytvářením kombinovaných praporních taktických skupin (BTG) o zhruba 600-900 mužích s vysokou palebnou podporou tanků a dělostřelectva, kdy každá jednotka měla k dispozici kolem deseti až třinácti tanků, baterii raketového dělostřelectva o počtu šesti strojů a baterii hlavňového dělostřelectva o šesti strojích a dvě baterie protivzdušné obrany. Jádro jednotky tvořil motostřelecký prapor s třiceti až pětačtyřiceti bojovými vozidly pěchoty a s dvěma až třemi rotami pěšáků. Ovšem takto složené jednotky se potýkaly s nedostatečnou soudržností a při vpádu na Ukrajinu se tyto formace ukázaly kvůli nedostatku pěchoty jako značně zranitelné zejména v městském prostředí. Další slabinou praporních uskupení je nedostatek styčných důstojníků, kteří mají koordinovat činnost na úrovni vyšších celků a zajistit logistiku - tzn. dodávky munice, potravin, léků a nové výstroje. Logistické prapory nejsou součástí bojových jednotek a je třeba je zajišťovat prostřednictvím vyššího velení.^[30]

Ruská armáda se před blížící invazí postupně začala vracet k diviznímu uspořádání (byť pouze se zhruba 6-7 tisíci členy personálu) a do konce roku 2021 bylo zejména na západě země obnoveno 8 mechanizovaných a jedna tanková divize včetně prestižní Tamanské a Kantěmirovské s tím, že brigády budou případně využívány spíše v menších konfliktech.^[31] Součástí jsou i dvě specializované horské brigády v oblasti Severního Kavkazu a dvě arktické brigády v oblastech poblíž polárního kruhu.

Pozemní armáda dlouhodobě spoléhá na masové nasazení tanků a dělostřelectva. Páteří tankových sil byly před invazí různé verze tanku T-72, doplněné o modifikace tanků T-80 a T-90, celkem několik tisíc tanků v aktivní službě.^[5] Od západních armád se však ta ruská liší zejména masivní podporou dělostřelectva, kdy například na úrovni brigád mají Rusové k dispozici dva dělostřelecké a jeden raketový prapor ve srovnání s dělostřeleckým praporem americké armády.^[32] Problém však představuje zásobování těchto jednotek i kvůli výrazné závislosti ruské logistiky na železnici a nedostatečnému počtu silničních vozidel v podpůrných jednotkách. Zvláště komplikovaná logistická situace by ruskou armádu postihla v případě hypotetického střetu na Dálném východě.^[33]

Ruská pozemní vojska utrpěla katastrofální ztráty vojenské techniky včetně několika tisíc zničených tanků v průběhu ruské invaze na Ukrajinu^[34][35] které ji přinutily používat ve velkém i historické stroje typu T-62 ap.^[36]

Vzdušně-kosmické síly

Vzdušně-kosmické síly (Vozdušno-kosmičeskije sily) před invazí disponovaly zhruba 150 tisíci příslušníků vojenského personálu, z nichž tři čtvrtiny tvořili profesionální vojáci, 1 700 letouny s pevným křídlem a 1 500 vrtulníky, tedy po USA nejrozsáhlejšími vzdušnými silami.^[37] V současné podobě (od roku 2015) zahrnují i protiraketové systémy a bezpilotní prostředky.

Vzdušně-kosmické síly sice po SSSR zdědily rozsáhlé množství letounů, ovšem nedostatek financí a péče se projevil rozsáhlou redukcí vzdušné flotily. Přesto si Rusové navzdory vysokým nákladům udržují například i silné strategické letectvo a snaží se držet krok se Západem i ve vývoji nových strojů jako Su-57 s deklarovanou technologií stealth. Rozsáhlého nasazení se vzdušné síly dočkaly během války v Sýrii, které přinesly pilotům zkušenosti chybějící kvůli menšímu počtu nalétaných hodin ročně oproti západním letectvům. Zejména na západě země na hranicích s Ukrajinou a zeměmi NATO Rusové disponovali hustou protivzdušnou obranou a pokročilými prostředky elektronického boje.

Pokročilých schopností dosáhly VKS během invaze na Ukrajinu na poli dronů, kde dříve zaostávaly.^[38] Rusové dokázali zasahovat cennou ukrajinskou techniku sebevražednými drony Lancet. Ovšem na druhou stranu ani oni nedokázali účinně potlačovat nepřátelské drony a cílem se mimo jiné opakovaně stávala ruská vojenská letiště nebo prostředky protivzdušné obrany.

Námořnictvo

Válečné námořnictvo (Vojenno-morskoj flot) i kvůli geografii země a nedostatku nezamrzajících přístavů tradičně patřilo k méně významným složkám ruských ozbrojených sil a na rozdíl například od amerického námořnictva sloužilo zejména k obraně pobřeží a námořníci byli opakovaně používáni jako pěchota. Produkci válečných plavidel navíc zkomplikovala po rozpadu SSSR samostatnost Ukrajiny, která byla centrem námořního průmyslu a kde byla postavena také jediná ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov, která se ale potýkala s častými poruchami.^[39] Černomořská flota navíc byla závislá na pronájmu námořní základny v Sevastopolu na Krymu od Ukrajinců. Největší hrozbu tak pro potenciální vyspělé protivníky představovaly ruské jaderné ponorky.

Námořnictvo se skládá ze tří flot, jedné flotily a Severní floty, ze které se v roce 2014 stalo Spojené strategické velení, kterému byly podřízeny i pozemní jednotky v oblasti. Největší část úkolů zajišťovala Černomořská flotila, která však během invaze na Ukrajinu ztratila velké množství plavidel včetně své vlajkové lodi – křižníku Moskva, přestože ukrajinské námořnictvo již předtím prakticky přestalo existovat.

Raketová vojska strategického určení

Těžištěm odstrašující síly Ruska jsou jaderné zbraně. Rusko disponuje zhruba 8500 jadernými hlavicemi, což je zhruba o 800 více než USA a o 8250 více než Čína. I přes počet jaderných hlavic je však jaderný potenciál Ruska ve srovnání s USA omezený díky kontinuálnímu technologickému zaostávání a výrazně méně rozvinutým prvkům komplexního systému jaderných sil ^[40]

Vzdušně-výsadková vojska

Vzdušně-výsadková vojska (VDV; Vozdušno-desatnyje vojska) jsou považována za elitní a rychle nasaditelné síly, jejichž významu v moderních ruských ozbrojených silách odpovídá jejich samostatnost. V roce 2016 VDV disponovala zhruba 45 tisíci vojáky (z toho přes 70 % profesionály) ve 4 divizích, 4 brigádách a jedné brigádě speciálních sil.^[41] Kvůli vysoké motivovanosti jejich příslušníků byly výsadkové jednotky opakovaně využívány jako lehká pěchota.^[42] Se svým primárním cílem, tedy bojovým výsadkem v týlu nepřítele, byly nasazeny v klíčové bitvě o letiště Hostomel v únoru 2022 při invazi na Ukrajinu, ovšem letiště nedokázaly rychle obsadit, což umožnilo ukrajinským obráncům zformovat obranu v bitvě o Kyjev.

Vojenské okruhy

V období po rozpadu SSSR bylo území Ruska rozděleno do šesti vojenských okruhů: Moskevského, Leningradského, Severokavzského, Povolžsko-Uralského, Sibiřského a Dálněvýchodního. Jednotlivá loďstva byla z hlediska organizace samostatná. Těchto šest vojenských okruhů bylo v rámci reformy sloučeno a byly z nich vytvořeny čtyři nové vojenské okruhy, jejichž součástí jsou již veškeré pozemní, vzdušné a námořní síly Ruska.

Od konce roku 2010 byly pozemní síly, letectvo a námořnictvo rozděleny do čtyř vojenských okruhů:

• Západního vojenského okruhu, (velitelství Petrohrad)

• Jižního vojenského okruhu, (velitelství Rostov na Donu)

• Středního vojenského okruhu, (velitelství Jekatěrinburg)

• Východního vojenského okruhu, (velitelství Chabarovsk)

• Severní loďstvo (velitelství Severomorsk), bylo v roce 2014 vyčleněno z podřízenosti Západnímu vojenskému okruhu jako společné strategické velitelství ozbrojených sil v Arktidě, a od 1. ledna 2021 získalo status samostatného okruhu.^[43]

Rozpočet

Vojenský rozpočet ruské vlády se pohybuje v desítkách miliard amerických dolarů a výdaje každoročně rostou. Na navyšování ruského rozpočtu mají také vliv tržby prodaných zbraní. Stockholmská mezinárodní instituce uvádí, že tržby předních výrobců zbraní vzrostly v roce 2012 o 28 procent. Ruský rozpočet v oblasti bezpečnosti roste již od svého vzniku v 90. letech a v roce 2016 by měl dosáhnout téměř 96 miliard USD. Položkami, které výrazně navyšují rozpočet, jsou výdaje na jaderné zbraně, letectví a námořnictví. Prostředky vložené do armády omezuje chronický problém s dlouhodobě nezvládanou korupcí ve všech úrovních armádního systému, způsobující škody mnoha miliard USD.^[44][45]

Ruské výdaje na obranu dramaticky vzrostly zejména během invaze na Ukrajinu. Zatímco v roce 2021 bylo alokováno 3,24 bilionu rublů (35 miliard USD), které znamenaly 1,7 % HDP,^[46] v roce 2024 to již byl více než trojnásobek.^[8] Ruské vojenské výdaje tak dosáhují za Spojenými státy americkými a Čínou třetího místa na světě.^[47]

Na obranné účely dále pravidelně směřují i prostředky z jiných zdrojů jako například v rámci programu "Připraven k práci a obraně", který by měl přispívat k celkové fyzické zdatnosti obyvatelstva (financováno ruským ministerstvem tělovýchovy a sportu), mimo obranný rozpočet je státnímu železničnímu dopravci RŽD financováno zajištění vojenských transportů.^[48]

Válečné zločiny

Porušování práva ozbrojených konfliktů a mezinárodního humanitárního práva ze strany Ozbrojených sil Ruské federace, na které zahraniční pozorovatelé upozorňovali již během válek v Čečensku a ruské intervence v Sýrii, se stalo terčem další kritiky po ruském útoku na Ukrajinu v roce 2022, kdy došlo k opakovaným případům dělostřeleckých útoků na obydlené oblasti, leteckého bombardování nevojenských cílů nebo střelbě do civilního obyvatelstva pokojně protestujícího proti ruské okupaci. Podle některých názorů je toto jednání úmyslné, zatímco Rusko popírá, že by k němu docházelo.^[49] Začátkem března 2022 hlavní žalobce Mezinárodního trestního soudu zahájil vyšetřování možných ruských válečných zločinů na Ukrajině na podnět vznesený 39 státy.^[50] Světová zdravotnická organizace 8. března 2022 oznámila, že v druhém týdnu invaze vzrostl počet útoků na ukrajinské nemocnice, ambulance a další zdravotnická zařízení.^[51] 9. března ruský nálet těžce poškodil dětskou nemocnici a porodnici v obléhaném městě Mariupol.^[52]

Opakovaly se také případy kdy ruské ozbrojené síly porušily klid zbraní a ostřelovaly kolony uprchlíků opouštějící obležená města vyznačenými humanitárními koridory.^[53][54]

Odkazy

Související články

• Sovětská armáda
• Rudá armáda
• Ruská imperiální armáda
• Wagnerova skupina

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ozbrojené síly Ruské federace na Wikimedia Commons
• Ivo Horváth hovoří o vyzbrojování ruské armády ve vysílání studia ZET rádia BBC
• (rusky) Stránka Ministerstva obrany Ruské federace Archivováno 25. 11. 2016 na Wayback Machine.
• Jak nebezpečná je ruská armáda